Píši ti tohle psaní, i když je mi jasné, že si ho v ruce už nebudeš moci žmoulat. Přesto doufám, že ti ho jednoho dne, až se sejdeme budu moci přečíst, ačkoliv už budu muset nosit brýle s pekelnou velikostí co se týče počtu dioptrií. Zažila si toho mnoho, světové války, chudobu, bídu, nemoce, ztrázu nejbližíšch. Vím, že by rodiče neměli pohřbívat svoje děti, ale ani děti svoje rodiče. Kdykoliv,kdokoliv ztratí člověka, kterého obdivuje a zbožňuje se cítí, jakoby sám uvnitř umřel. Pracovala jsi celý život težce a přesto jsi se uměla usmívat a užívat si chvil se svými nejbližšími. Vychovala jsi dvě užasné děti, díky nimž já mohu být tvoje hrdá pravnučka. Pamatuju si, jako malá, kdy jsem ti lezla do kuchyně a obdivovala, jak vytváříš bramborové placky pomocí skleničky. Kdykoliv jsem vůni pečení ucítila, neváhala jsem utéct ze zahrady k tobě. Pamatuji si, jak jsi s námi jezdívala na hájenku a procházeli jsme lesem k oblíbenému jezeru na koupání. S radostí dítěte jsem ti ráda srovnávala obrázy pana Lady a mnoho dalších věcí, na které nikdy díky tobě nezapomenu. Nezapomenu na žádný z okamžiků, který jsem mohla trávit s tebou. Jediné, co mě neskutečně mrzí a doufám, že mi to odpustíš je, že jsem tě neučinila praprababičkou. Omlouvám se,
Ani nevím, kde pořádně začít, emoce se ve mne míchají neustále silně míchají. Je to čtvrt roku, kdy moje prababička oslavila 100 let. Byla jsem neskonale štastná. Rok předtím chytla silný zápal plic a postupně se k tomu přidávali další a další nemoce. Člověk si říká, jak se dokáže na případnou černou variantu představit a rodina se pomalu a těžce srovnávala s tím, že budeme muset zavolat lékaře a převést ji do nemocnice. Všem bylo jasné, že z nemocnice se už nevrátí. Stačil ale okamžik a zjistili jsme, že do vesnice přišel nová lékařka. Jenom díky ní, její obětavé péči, kdy zašla i o víkendu, přestože bydlela poněkud daleko, díky babičce, která ji obětovala skoro celý svůj život, prababička mohla přijímat návštevy, gratulace a připít si s námi na její kulatou a významnou stovku.
S mým přibývajícím věkem a "rozumem" v úměře s jejím věkem a větší ztrátou pohyblivosti mi čímdál tím častěji docházelo, že konec může příjít kdykoliv a kdekoliv. Tyhle myšlenky jsem v sobě nosila den co den, rok co rok. Vždycky ale prababička ukázala za pomocí babičky smrtce záda a z lopaty jí utekla a já mohla tyhle myšlenky, kdy nicnetušící vejdu ze zatáčky do naší ulice a já uvidím před domem pohřební vůz, alespoň na chvíli vyhodit.
Oslavili jsme stovku a pár týdnů byl klid. Ano, sice pozlobila, ale když celý den ležíte a nemůžete se hnout, taky by jste se nudili. Pak ale přišli teplotní změny a prababičce se přitížilo. Nakonec v nemocnici stejně skončila, zavodnili ji a nám stranou řekli, že už nic pro ní dělat nemůžou. Odvezli jsme si ji domu a dál byli s ní. Všechno plynulo tak jak má a já si vesele dál libovala ve svých depresivních myšlenkách.
Poslední týden se u nás měnil tlak snad každou hodinu a prababičce se čím dál tím hůř dýchalo. Každý den se mi těžko chodilo domu do doby, dokud jsem ji neviděla v okně a mě se tak ulevilo, že všechno je, tak jak má být. Ve středu měla příjit lékařka, náš anděl se na ní podívat. To byli jediné dny, kdy jsem všechny zlé myšlenky házela za hlavu, měla jsem jistotu, že je ve výborných rukou. Vesele jsem si změnila melodii na telefonu a protože byl úřední den, v práci jsem si ani nevšimla, že mi babička v poledne nezavolala. Pak ale přišla třetí hodina a já se přestala cítit dobře, měla jsem ten pocit, takový ten kdy víte, že se něco děje ale nevíte co. Mávla jsem ale nad tím rukou, vim, že by mi mamča nebo babička hned volala - vědí, jak nenavidim, když mi něco neřeknou a čekají že přijedu domu a tam to na mě vybalí. Přesto v 16:17 začal vyzvánět telefon a můj pocit se mi vrátil. Věděla jsem, že se stalo to, co jsem nikdy si nechtěla připustit, že by se to mohlo stát ve chvíli, kdy jsem ztratila pevnou půdu pod nohama ve víře, že všechno je růžový a s prababičkou oslavíme 101 let, ve chvíli kdy jsem vystoupila ze svých přípravných myšlenek. Můj pocit mě nezklamal. Měla jsem ject domů. V ulici stál černý havran a odvážel moji prababičku.
Miluju tě a pořád nechci věřit tomu, že už ti nebudu moci kupovat ovoce, schánět dětské přesnídávky, vyhledávat Nutridrinky a vyzvedávat léky v lékarně. Nikdy už tě nebudu moci objemout, dát ti pusu, říct ti dobrou noc, koupit becherovku. 25 let s tebou je pro mě neuvěřitelně krátká doba a já se opravdu omlouvám, že jsem tě neučinila praprababičkou.
Carrie se v neděli (pro nás v pondělí) zůčastnila předávání cen Billboard Music Awards, kde byla nominovaná v nejprestižnější kategorii, Milestone Awards, kde vítěz je volen fanoušky. V samotném závěru hlasování stála proti OneRepublic a Ellie Goulding. A hádejte! CENU SI ODNESLA CARRIE! Jsem za to moc štastná, opravdu si to zasloužila.
Ale teď zpět k samotnému předávání. Carrie na podiu představila zcela nový duet "Something Bad" který napsala kamarádka Miranda Lambert (song je i na jejím aktuálním albu Platinum). Popravdě, budu si na to muset asi pořádně zvyknout. Není to až tak můj silný šálek kafe,ale Carrie tam zní dokonale.
V galerii najdete obrovský množství HQ fotek, tak si je vesele můžete projít. Na červeném koberci si Carrie navlékla žluté Oriett domenech šaty, boty Briana Atwooda, prstýnek návrháře Amrapali a náušnice L'Dezen.Na vystoupení si na sebe navlékla YSL boty, Spragweks pásek, Zadig Voltaire náušnice, Christian Benner sáčko a triko. Na tiskovku a v backstagi ji nachytali v šatech Jill Stuart, boty Giuseppe Zanottiho, Jorge Adeler náušnice, Amrapali a Marina B prstýnky a taštičku od Rene Caovilla.
Jen tak jsem prolézala různé blogy, co je kde nového a narazila jsem na Challenge, kterou vymyslela Luczaida a tak jsem si řekla, že pro zábavu to zkusím také :) V podstatě na každý den, celý týden zde budu dávat songy, podle daného tématu daný den. A protože jsem šíleně nerozhodný člověk, dám sem jak od Carrie, tak od Nicka a případně ještě nějakou mimo :) Snad se Vám bude výběr líbit a můžete se zapojit také, informace jsou zde
Jedna z mála věcí, které mi nechybí a ba naopak, je věcí, kterou překypuju, je fantazie. Ta sladká, kouzelná chuť mojí představivosti se v jedné vteřině umí vymknout kontrole a stát se nepředstavitelnou zbraní hromadného ničení. Není jednoduché ji ovládnout, ale přesto je to jako droga. Není mi dobře, šup a utíkám pryč od reality do světá své bujaré fantazie. Závidím každému, kdo svoji fantazii umí využít ve svlůj prospěch.
Díky mé velké rodině o rozloze několika generací, vím, že stáří je jen relativní pojem. Naše současná generace vidí osobu vě věku 40 + a už si myslí, jak je dotyčný starý. Není to ale tak. Moje prababička slaví v březnu celých 100 let a těší se dobrému zdraví. Přesto, když se podívám na babičku, téměř o 35 let mladší - vidím, jak se na ní život tvrdě podepsal a její tělo vypadá mnohem hůře, než tělo prababičky. Staří jsme pouze tak, jak se cítíme - a nebo jak nám život a tělo dovolí.
Další věcí, kterou mi hlava nebere, je jak se všichni snaží vypadat mladší. Investují až statisíce do drahých krémů, operací a dalších zaručeně fungujících věcí, které Vám vypnou pleť, vyhladí vrásky a div se nevrátíte k plenkám. K čemu Vám to vůbec je? Navenek sice na svůj věk vypadat nemusíte, ale vaše tělo uvnitř se obelhat nenechá. Nechte život a tvář volně plynout, jen tak budete štastní. :)