6. června 2014 v 18:09 | Brige
|
Ani nevím, kde pořádně začít, emoce se ve mne míchají neustále silně míchají. Je to čtvrt roku, kdy moje prababička oslavila 100 let. Byla jsem neskonale štastná. Rok předtím chytla silný zápal plic a postupně se k tomu přidávali další a další nemoce. Člověk si říká, jak se dokáže na případnou černou variantu představit a rodina se pomalu a těžce srovnávala s tím, že budeme muset zavolat lékaře a převést ji do nemocnice. Všem bylo jasné, že z nemocnice se už nevrátí. Stačil ale okamžik a zjistili jsme, že do vesnice přišel nová lékařka. Jenom díky ní, její obětavé péči, kdy zašla i o víkendu, přestože bydlela poněkud daleko, díky babičce, která ji obětovala skoro celý svůj život, prababička mohla přijímat návštevy, gratulace a připít si s námi na její kulatou a významnou stovku.
S mým přibývajícím věkem a "rozumem" v úměře s jejím věkem a větší ztrátou pohyblivosti mi čímdál tím častěji docházelo, že konec může příjít kdykoliv a kdekoliv. Tyhle myšlenky jsem v sobě nosila den co den, rok co rok. Vždycky ale prababička ukázala za pomocí babičky smrtce záda a z lopaty jí utekla a já mohla tyhle myšlenky, kdy nicnetušící vejdu ze zatáčky do naší ulice a já uvidím před domem pohřební vůz, alespoň na chvíli vyhodit.
Oslavili jsme stovku a pár týdnů byl klid. Ano, sice pozlobila, ale když celý den ležíte a nemůžete se hnout, taky by jste se nudili. Pak ale přišli teplotní změny a prababičce se přitížilo. Nakonec v nemocnici stejně skončila, zavodnili ji a nám stranou řekli, že už nic pro ní dělat nemůžou. Odvezli jsme si ji domu a dál byli s ní. Všechno plynulo tak jak má a já si vesele dál libovala ve svých depresivních myšlenkách.
Poslední týden se u nás měnil tlak snad každou hodinu a prababičce se čím dál tím hůř dýchalo. Každý den se mi těžko chodilo domu do doby, dokud jsem ji neviděla v okně a mě se tak ulevilo, že všechno je, tak jak má být. Ve středu měla příjit lékařka, náš anděl se na ní podívat. To byli jediné dny, kdy jsem všechny zlé myšlenky házela za hlavu, měla jsem jistotu, že je ve výborných rukou. Vesele jsem si změnila melodii na telefonu a protože byl úřední den, v práci jsem si ani nevšimla, že mi babička v poledne nezavolala. Pak ale přišla třetí hodina a já se přestala cítit dobře, měla jsem ten pocit, takový ten kdy víte, že se něco děje ale nevíte co. Mávla jsem ale nad tím rukou, vim, že by mi mamča nebo babička hned volala - vědí, jak nenavidim, když mi něco neřeknou a čekají že přijedu domu a tam to na mě vybalí. Přesto v 16:17 začal vyzvánět telefon a můj pocit se mi vrátil. Věděla jsem, že se stalo to, co jsem nikdy si nechtěla připustit, že by se to mohlo stát ve chvíli, kdy jsem ztratila pevnou půdu pod nohama ve víře, že všechno je růžový a s prababičkou oslavíme 101 let, ve chvíli kdy jsem vystoupila ze svých přípravných myšlenek. Můj pocit mě nezklamal. Měla jsem ject domů. V ulici stál černý havran a odvážel moji prababičku.
Miluju tě a pořád nechci věřit tomu, že už ti nebudu moci kupovat ovoce, schánět dětské přesnídávky, vyhledávat Nutridrinky a vyzvedávat léky v lékarně. Nikdy už tě nebudu moci objemout, dát ti pusu, říct ti dobrou noc, koupit becherovku. 25 let s tebou je pro mě neuvěřitelně krátká doba a já se opravdu omlouvám, že jsem tě neučinila praprababičkou.
ANNA POLÁČKOVÁ * 7.3.1914 - † 4.6.2014

Je to hrozný když ztratíme navždy milovanou osůbku
dobrý i když smutný článek k tématu týdne
.